Sobota 19.7.

Jak Laďa řekl, tak jsme udělali. Dnes měla přijít naše velká chvíle, po několikaletém plánování konečně došlo na Rychlebské singletracky. Moji geniální variantu, že děvčata využijí souběžně vedené a pracně vyhledané asfaltové cesty Laďa ještě vyšperkoval tím, že angažoval svojí spolužačku – místní cyklistku. Ta nejenže beze zbytku splnila naděje v ní kladené, pokud jde o vyhledání přístupového bodu, ale navíc vytvořily i kompaktní samostatné dámské družstvo s vlastním programem a my jsme se mohli naplno věnovat hlavní činnosti. Odjezd byl zvolen stylově od Lidlu v Jeseníku, hlavní stoupání zakončeno příjemným koupáním v opuštěném žulovém jezírku uprostřed lesů. Krátká vrstevnicová propoj a už jsme na místě, kde to všechno má začít. Děvčata nás statečně opouští s vidinou setkání ve sviním sedle. To ovšem jak se později ukázalo, není totožně se sedlem Klen na mapě, čímž se naše cesty pro dnešek definitivně rozešly. Po dalším traverzu konečně přijíždíme k nepřehlédnutelnému vjezdu na Superfolw. Po krátkém váhání odkládáme foťáky a všechny pokusy nějak tento zážitek zaznamenat a věnujeme se jen jízdě. Co k tomu napsat – kdo nezažil neuvěří, kdo zažil, chce se vrátit. Po první úseku si sděluje první dojmy, sjezdy se nám zdají ve srovnání se singletrackem pod Smrkem náročnější, zatáčky klopenější, trasa zajímavější a nápaditější. Pro Laďu, jak sám tvrdí, na hranici jetelnosti. Další úsek následuje po dlouhém traverzu a pak další a další, každý je v něčem originální a jiný než ten předchozí. Jeden kličkuje mezi smrky téměř po rovině, další po hlíně kolem vzrostlých buků s nádhernými skoky a klopenkami, další strmým úbočím potoka, po kládě šířky chodidla, po dřevěných lávkách … Některé strmé sjezdy vyžadují trochu odvahy, ale člověk si rychle ověří, že to projet lze, jen je nutné zachovávat alespoň minimální rychlost. Mnoho těžších míst je řešeno ve dvou variantách, na rozhodnutí, která je lehčí má člověk v lepším případě vteřinu a tak jednou volím omylem tu těžší. Nakonec to zachránilo jen lehké nadzvednutí předního kola a pevné nervy. Skutečných borců na fulech, které bysme zdržovali pomálu, spíše zvědavci našeho ražení, extrémy s nosičem na krosovém kole, nebo s partnerkou tlačící kolo po lese. Pravé „ochráničované“ specialisty potkáváme až dole v campu, asi také proto, že jsme zvolili ten nejjednodušší. Nelze pominout Laďovo drobnou epizodu, k níž došlo paradoxně na asfaltovém přejezdu mezi dvěma singlovými úseky. V okamžiku, kdy si mě u lesa všimnul, zvolil tak nešťastnou kombinaci náklonu a poloměru zatáčení, že vodorovná složka výslednice odstředivé síly a vlastní hmotnosti na okamžik překonala tření volného štěrku po asfaltovém povrchu. Tento okamžik stačil k tomu, aby si v praxi ověřil, že smykové tření cyklistického drezu po stejném povrhu je výrazně vyšší. Příslušné brzdné dráhy jsou zaznamenány ve fotopříloze. Za zmínku stojí i poslední úsek, kde jsme se zcela náhodou stali účastníky měřeného závodu České televize. Naštěstí jsme se časově trefili do úseku mezi kvalifikaci a hlavní závod a nikoho jsme tím pádem o medaili nepřipravili. Atmosféra a dění v campu v cíli nás natolik pohltila, že jsme nebyli schopni se od ní (a piva) odtrhnout. Vytrhl nás až telefonát našich děvčat, že v Lázních Lipová je sice hezky, ale celodenní pobyt jim bohatě stačil. Po chvilce váhání, jestli jet nahoru nebo dolu, jsme to nakonec nechali na Garminovi, který nás celkem úspěšně dovedl na silnici. Ovšem pocitu, že část jedeme po singletracku v protisměru jsem se zbavil až doma u počítače. Po drobném tápání našly Lidl i naše drahé polovičky, a dělený výlet jsme zakončili společným návrat autem. Mimochodem zcela nesmyslně, protože jde o pár kilometrů v podstatě po vrstevnici se závěrečným „mírným“ stoupáním k chatě. Věřím, že tento výlet si minimálně v duchu pánská část sestavy projede ještě mnohokrát. Vzdálenost 54 km a převýšení 2460 km je třeba opět brát s rezervou.
Trasa, profil, GPX