Trasa
Odjezd ve čtvrtek po práci, přespání a příjemný večer v Hradci u Křížků, tradiční prohlídka nové koupelny a kuchyně, bílé víno, špric, posezení s novou generací horolezců. Budíček v 6.00, v 7.00 přesun směr Jeseníky, příjemná severní trasa přes Pastviny a Králíky. Auta parkujeme na Červenohorském sedle možná v 9.00 a s větším či menším úspěchem se soukáme do svých cyklistických hábitů. Pro případ změny počasí někteří přibalí ještě svetr a kabát. Trasa zpočátku kamenitá, lehce stoupající, panoramatická, borůvková se postupně rovná a mění v hlinitou, až se u Švýcárny definitivně změní na asfaltovou a takto zůstává až téměř do samého závěru, což nadšeně vítají naše drahé polovičky. Švýcárna ještě připomíná vkusnou horskou chalupu, ale ostře kontrastuje s betonovo plechovou stavbou na vrcholu Pradědu. Socialistický dojem ještě dotváří snad nikdy nekončící procesí výletníků všech věkových skupin a vyznání. Vrcholová fotka, vítězné kolečko s kruhovým výhledem na všechny významné kopečky včetně našeho dalšího cíle – Dlouhé stráně a pryč. Petrovy kameny dnes nejsou údajně ani pro pěší, natož pro cyklisty, tak využíváme naplno kvalit živičného koberce a padáme k chatě Ovčárna, ve skutečnosti zimnímu lyžařskému středisku. Pomalu se smiřujeme s tím, že pojmy „bouda“, „chata“, případně „zhořelá“ běžně se vyskytující v mapě reprezentují ve skutečnosti jen historický odkaz na dobu dávno (nebo nedávno) minulou a nikoli nějaký reálný objekt. Kupodivu lázně Karlova studánka, kam záhy přijíždíme, vypadají poměrně reálně, stejně jako hospoda kam nás Dana zavede, jako i oběd, který nám po chvilce čekání donesli. Tak nakonec jedinou místní mystifikací bylo upřesnění servírky, že zákazy vjezdu a uzavírky na naší trase se týkají výlučně zimního období a silnice je aktuálně rozhodně plně průjezdná. Cestu lesem, která obcházela díru v komunikaci místo mostu a která tu bude minimálně několik dalších měsíců jsme celkem bez problémů našli všichni. Tedy až na Janu, která vysílená horkem, částečně stoupáním a vysazením prášků proti tlaku chvíli zmateně bloudila po lese, než se jí ujaly místní lopaty a ukázaly jí správnou cestu. Dalšímu postupu na Vidly bránila už jen vlastní lenost a teplota kolem 28 st. C. Nakonec padla i tato meta. Někde poblíž Vidly děvčata zaznamenala dopravní značku, ze které usoudily, že do místa ubytování je to blíže, než do místa, kde máme auta, navíc stále s kopce. Nic nepomohlo ubezpečování, že přijdou o nejhezčí část cesty (za cenu mírného stoupání), že budou bloudit a podobné logické argumenty. Tak jsme je vybavili chytrým telefonem s mapou, Laďa asi dvaceti informacemi kde doleva a kde doprava, hrubým popisem jak asi chata vypadá a kde se nachází a naše, už tak malá skupinka, se ještě dále rozdělila. Jak se ukázalo později, správně. Naše cesta byla skutečně nádherná, panoramatická, jahodová, ale také vytrvale stoupající. Kupodivu jsme opět vystoupali až někam do 1200 mnm, abychom dlouhým sjezdem následně sestoupali do sedla k autům. Jaké bylo naše překvapení, když nás naše děvčata rozesmátá očekávala na chalupě, u stánku s prázdným půllitrem piva, ubytovaná. Mapu údajně ani nepotřebovaly, asi jely podle ženské intuice. Podle http://utrack.crempa.net/ činila vzdálenost 53 km, čemuž se věřit dá a převýšení 2250 m, čemuž se věřit nedá.
Trasa, profily,GPX
Odjezd ve čtvrtek po práci, přespání a příjemný večer v Hradci u Křížků, tradiční prohlídka nové koupelny a kuchyně, bílé víno, špric, posezení s novou generací horolezců. Budíček v 6.00, v 7.00 přesun směr Jeseníky, příjemná severní trasa přes Pastviny a Králíky. Auta parkujeme na Červenohorském sedle možná v 9.00 a s větším či menším úspěchem se soukáme do svých cyklistických hábitů. Pro případ změny počasí někteří přibalí ještě svetr a kabát. Trasa zpočátku kamenitá, lehce stoupající, panoramatická, borůvková se postupně rovná a mění v hlinitou, až se u Švýcárny definitivně změní na asfaltovou a takto zůstává až téměř do samého závěru, což nadšeně vítají naše drahé polovičky. Švýcárna ještě připomíná vkusnou horskou chalupu, ale ostře kontrastuje s betonovo plechovou stavbou na vrcholu Pradědu. Socialistický dojem ještě dotváří snad nikdy nekončící procesí výletníků všech věkových skupin a vyznání. Vrcholová fotka, vítězné kolečko s kruhovým výhledem na všechny významné kopečky včetně našeho dalšího cíle – Dlouhé stráně a pryč. Petrovy kameny dnes nejsou údajně ani pro pěší, natož pro cyklisty, tak využíváme naplno kvalit živičného koberce a padáme k chatě Ovčárna, ve skutečnosti zimnímu lyžařskému středisku. Pomalu se smiřujeme s tím, že pojmy „bouda“, „chata“, případně „zhořelá“ běžně se vyskytující v mapě reprezentují ve skutečnosti jen historický odkaz na dobu dávno (nebo nedávno) minulou a nikoli nějaký reálný objekt. Kupodivu lázně Karlova studánka, kam záhy přijíždíme, vypadají poměrně reálně, stejně jako hospoda kam nás Dana zavede, jako i oběd, který nám po chvilce čekání donesli. Tak nakonec jedinou místní mystifikací bylo upřesnění servírky, že zákazy vjezdu a uzavírky na naší trase se týkají výlučně zimního období a silnice je aktuálně rozhodně plně průjezdná. Cestu lesem, která obcházela díru v komunikaci místo mostu a která tu bude minimálně několik dalších měsíců jsme celkem bez problémů našli všichni. Tedy až na Janu, která vysílená horkem, částečně stoupáním a vysazením prášků proti tlaku chvíli zmateně bloudila po lese, než se jí ujaly místní lopaty a ukázaly jí správnou cestu. Dalšímu postupu na Vidly bránila už jen vlastní lenost a teplota kolem 28 st. C. Nakonec padla i tato meta. Někde poblíž Vidly děvčata zaznamenala dopravní značku, ze které usoudily, že do místa ubytování je to blíže, než do místa, kde máme auta, navíc stále s kopce. Nic nepomohlo ubezpečování, že přijdou o nejhezčí část cesty (za cenu mírného stoupání), že budou bloudit a podobné logické argumenty. Tak jsme je vybavili chytrým telefonem s mapou, Laďa asi dvaceti informacemi kde doleva a kde doprava, hrubým popisem jak asi chata vypadá a kde se nachází a naše, už tak malá skupinka, se ještě dále rozdělila. Jak se ukázalo později, správně. Naše cesta byla skutečně nádherná, panoramatická, jahodová, ale také vytrvale stoupající. Kupodivu jsme opět vystoupali až někam do 1200 mnm, abychom dlouhým sjezdem následně sestoupali do sedla k autům. Jaké bylo naše překvapení, když nás naše děvčata rozesmátá očekávala na chalupě, u stánku s prázdným půllitrem piva, ubytovaná. Mapu údajně ani nepotřebovaly, asi jely podle ženské intuice. Podle http://utrack.crempa.net/ činila vzdálenost 53 km, čemuž se věřit dá a převýšení 2250 m, čemuž se věřit nedá.Trasa, profily,GPX
Žádné komentáře:
Okomentovat