Neděle 20.07.

Zkrácená etapa, na trase Křížkovic cesty domů. Na řadu přichází poslední připravená trasa – Dlouhé stráně s vidinou dalšího singletracku v Koutech nad Desnou. Kola se natrvalo usídlila v autě, nemá smysl je na noc vyndávat. Nápad, že vyjedeme na kolech od chalupy, si nechávám na příště. Přejíždíme opět přes Červenohorské sedlo, naše základna je tentokráte v Koutech nad Desnou, u dolní stanice mohutné lanovky, schopné přepravit cokoli, natožpak kola. Už cestou autem se pomalu a nerad smiřuju s myšlenkou, že Dlouhé stráně letos až odspoda nedám. Jednak se mi nedaří najít kvalitní asfalt až nahoru (který tam samozřejmě je), nikoho z parťáků tato myšlenka nezaujala a nečekaně i nohy si v tomto vedru žádají po dvou výletech odpočinkový den. Nakonec to rozhodne za mě (jako obyčejně) Dana, a rychle kupuje lístek i pro mě (140 + 30Kč). Jízda lanovkou nakonec proběhla bez větších komplikací, i když si o to značně nevyvážená poloha sedačky, kde se na jedné straně nacházel Laďa a kolo a na dalších možná 5 místech už nic, vyloženě říkala. Mě zas napadlo zhruba v půli trasy, že ta klec nad hlavou jde spustit a dát na ní nohy. Nadmořská výška horní stanice lanovky a nádrže Dlouhé stráně se zas až tak výrazně neliší, mezi se ale nachází docela hluboké sedlo, takže nakonec to bylo i o nějakém ježdění. Jako správný vrcholový cíl se zde nachází občerstvení, tradiční půjčovna koloběžek, exoti všech vyznání. Nás zaujali odredovaní alternativci, kteří celou cestu absolvovali na cirkusovém jednokole ala večerníček. Bez brzd, přehazovaček, řídítek a podobných zbytečností, které s sebou vozíme my. Místo, ač uměle upravené, působí velkolepě a mnohem lépe než třeba vrchol Pradědu. Absolvovali jsme jak pěší obchůzku po koruně hráze, tak objížďku o pár metrů níže na kole po asfaltové cestě. Dnešní moment rozdělení výpravy nastal kousek níže, kde se odpojuje cesta ke spodní nádrži a kudy uhánějí koloběžky. Tu zvolila děvčata v očekávání příjemného asfaltového sjezdu a prohlídky dolní nádrže. Naši cestu zpět k lanovce jsme s Laďou zpestřili hledáním neexistující Tetřeví chaty a nalezením krásné vyhlídky z Medvědí hory. Ve stanové restauraci u lanovky jsme lehce nasáli bikerskou, nebo spíše downhilovskou atmosféru, zdokumentovali sebevražedný pokus alternativců na monocyklu o sjezd Uhlířské stopy a vydali se pomalu za nimi. Laďa se u obsluhy tak dlouho domáhal vody na umytí rukou, až ho slečna postříkala rozprašovačem. Uhlířská stopa je značená jako jediný jetelný singletrack mezi ostatními downhily, tak jsme si ho nemohli nechat ujít. Možná, že bez absolvování Rychlebských stezek by nás zaujal více, ale takhle představoval jen hodně slabý odvar. Převýšení příliš velké, stále na brzdách a bez odpružené zadní vidlice neskutečná vytřásačka. Přesto jsme si některé hlinité pasáže a klopenky užili, Laďa i jednu travnatou dojezdovou stráň. Danu s Janou jsme našli už tradičně v cílové hospodě, v podstatě po obědě. Vařili tam tak dobře, že výpečkům neodolal ani Laďa, dojedli, rozloučili se a odjeli. Tedy ještě předtím jsme s Laďou stihli osvěžující koupel v překvapivě teplé říčce Desná. A my osiřelí v rámci odškrtávání plánovaných cílů na nic nečekali a cestou zpátky navštívili Rejvíz, už pouze autem. Z dětství jsem věděl, že tu něco k vidění je, ale jen mlhavě jsem vzpomínal co. Nakonec jsme v časově tísni objevili velké mechové jezírko a opakovaně proklínali turistku s dětmi, která nás k němu poslala tou nejdelší a nejdražší cestou.
Trasa, profil, GPX